Karel Šafář o sobě

Už na škole u profesora Svolinského jsem vlastne setrásal manýry a ucil se poctive kreslit. To v mém živote nebylo až tak neobycejné, vždycky jsem musel bojovat sám se sebou, už od detství. Byly mi dva roky, když me postihla obrna, tehdy docela bežná. Kdo prežil, byl zpravidla odsouzen k životu mrzáka se vším, co to znamenalo.

Na vesnici, kde jsme bydleli, me cekal osud kuriozity, clovícka na primitivním vozítku, doživotního outsidera. Jak jsem jen trochu bral rozum, zacal jsem bojovat. Naucit se chodit a naucit se kreslit! Cvicení a cvicení, trénink v podmínkách, kdy žádné posilovny nikdo neznal. Hrál jsem stolní tenis a postupne se vypracoval až skoro mezi reprezentanty. První zlom v živote - vzali me na vyšší školu umeleckého prumyslu do Prahy. Absolvoval jsem a šel do Karlových Varu setrást ze sebe zbytky prostredí, které mi v detství dávalo najevo, že moje šance jsou nulové.

Preskocím k výtvarnému umení – zjevením evropských dejin je gotika. Najednou neco úžasného, umereného, myšlenkove jasného. Jaký rozdíl proti celé tradici recko - rímské, proti její zdobnosti a ornamentálnosti! Když prijel do Cech Jan Lucemburský, prinesl s sebou práve tu gotickou eleganci. Proc se k tomu vracím - sám na sobe jsem zakusil, že život musí mít nejaký rád, nejakou myšlenku, která presahuje všední den, nejaký cíl, velký a treba i stoprocentne nedosažitelný. Ale cíl! V tom se spojuje skutecná kvalita výtvarného umení se životem, který se treba kvuli náhode nebo osudu zkomplikuje, nepríjemne zauzlí, jakoby ztratí šance. Já se peru s obrnou stále. A jak mi roky pribývají, chodí se stále hur. Mám proto nadávat na svet? Mám zapomenout, že na plátne takový handicap nemá být ani videt, ani cítit? Mám se malbou litovat?

Zlobím se, když vidím, co se stalo s výtvarným umením už od 19. po 20. století. Tolik stylu, tolik opuštených a osvedcených zásad - a výsledek? Tolik banality. Chybí rád. Jiste to vyhovovalo a dodnes vyhovuje velkouzenárum, kterí si prijdou objednat obraz, sochu, náhrobek .... Spolecnost je roztríštená nejen ve svém vkusu, ale i v predstavách, jaký smysl má život. Všechno se zbláznilo, a máme nejaké pevné body? Poznal jsem v detství každodenní život na vesnici. Život chudých babek i sedláku. Tam platily principy, treba nepsané, a samozrejme casto nespravedlivé. Daly by se najít príklady, že morálka, rád, a dokonce obycejný vkus, spojený s primereností, jsou spojeny s prací, težkou obycejnou prací. Lenost se nevyplácela. Ale dnes? Co mnozí hledají - pohodlí, a koneckoncu i neporádek.

Po vysoké škole, zacátkem 70. let jsem dostal obrovskou príležitost - výstavu v Indii! Tam jsem také dostal svou životní príležitost, ilustrace k detské knize bájí, která vyšla ve statisícovém nákladu. Trochu jsem Indii procestoval, dostal jsem tam i další práci, ale hlavní bylo poznání, že i lidé v bíde, kterou si nedokážeme predstavit, se umejí radovat. Indie není zdaleka tak barevná, jak ji známe z turistických reklam. Videl jsem zemi zaprášenou, plnou míst s výkaly, evropskému nosu nevonavou. Ale videl jsem také skupiny, kterým se ríká Baulové. Ti jdou krajinou a jako potulní muzikanti zpívají a tancí všude, kde je zájem.

Co dostanou, to mají. Jednou málo, jednou víc. Kdyby jako my všechno prepocítávali na peníze, nemohli by to delat. Takže príklad radosti, a hlavne svobody - oni si nic nevynucují, nežebrají, neobtežují.

Co prináší radost nám? Klíce od zavrených bytu, klíce od trezoru, karty od bank? Snažím se, aby moji klauni, dívky a videní Prahy, to jsou moje celoživotní námety, trochu radosti lidem nabídly. Abychom si uvedomili, že si radost - at te nemoc nebo nehoda postihly sebevíc - mužeme doprát každý. Jen ji hledejme tam, kde opravdu je.

Záznam Z.J.