Obrazy

Obraz jako základní disciplína výtvarného umění nemá zapotřebí slov – mluví sám za sebe. Oč méně se umí malovat, o to víc se musí mluvit. Obrazy Karla Šafáře mluví ke každému beze slov svojí vlastní řečí – jsou rozeznatelné dokonce i bez signatur s naléhavým sdělením základních lidských témat.

Karel Šafář se jich zmocňoval s nezaměnitelně expresivní nadsázkou, výjimečnou řečí barev, které pro něj byly charakteristické, a které často přímo svítí – i když ne vždycky radostným jasem jako varovná signální světla. Malíři prostě o něco šlo a silné, svítivé barvy k tomu nutně potřeboval.

V krajině jeho obrazů se mísí horkem se tetelící indický strom se šumavskou naléhavostí severního studeného světla. I jeho pražské veduty, podle kterých ho asi nejvíce příznivců pozná, jsou svým způsobem krajinami, jenom však městskými krajinami, architekturou, která roste a volně pluje prostorem, vzduchem. A lásky? I jeho posmutnělí klauni a fauni jsou nejspíše zamilovaní, jak ale asi jinak, než nešťastně. A ženské tělo člověk na obrazech tuší, i když tam zdaleka vždycky není.

Pevně držená kompozice unese rozmáchlá témata filozofické spirály, která vystupuje ke svému divákovi a vede s ním rozhovor vnitřní meditace – té nejsilnější, protože je niterná a zcela upřímná. S obrazy Karla Šafáře je Vám dobře, protože jeho svět už jaksi znáte a on vám jej přesto znovu a znovu naléhavě připomíná ve všech možných, často doslova uhrančivých podobách. Je to svět několika základních témat, motivů, několika základních pohledů, bez kterých malíř - a ve skutečnosti ani my - nedokážeme žít. Karel Šafář vytáhl z našich temných skříní svoje obrazy na čerstvý vzduch a zavěsil je do svobodného prostoru …