Exlibris

Jubilující Karel Šafář

koncem května letošního roku malíř, grafik, ilustrátor a výtvarný filosof Karel Šafář oslavil sedmdesátku.

Jak vzniká cesta člověka, který tak dlouho, zarputile a důsledně studuje „špičkou svého šťětce“ pojmy spravedlnosti, pokory, zla, odpuštění, naděje, lásky i nevyzpytatelné budoucnosti? Svět jeho  života a tvorby se setkal s naším světem v Rychnově nad Kněžnou. Prvních šest let na venkově v nedaleké Lupenici u babičky jej nechalo vyrůst. Jakési zpomalení, zjednodušení pro zapomenutého vnímavého chlapce přineslo čisté hluboké vjemy bílé ve všech odstínech duhy, hudební klenoty ticha a zvuku. Je tedy charakteristické, že si téměř ani neuvědomoval, že prošel základním školstvím, protože pod přísným dohledem otce denně navštěvoval své  první hodiny kresby u místního učitele.

Vstup ke skutečnému směřování nastal, když Karel Šafář přišel do Prahy na střední Školu uměleckého průmyslu, kterou absolvoval v roce 1957.  Po existenční přípravě v roli reklamního výtvarníka a bytového architekta v Karlových Varech (zaujat Filmovým festivalem, tenisem a golfem) se roku 1965 vrací do Prahy na Vysokou školu uměleckého průmyslu do ateliéru knižní ilustrace u profesora Karla Svolinského, kterou v posledním šestém ročníku roku 1971 ukončil pod vedením profesora Zdeňka Sklenáře. Karel Svolinský, který vždy ve své tvorbě vycházel z regionu narození a dědictví – Olomoucka – s jeho mimořádnou duchovní tradicí, velice dobře chápal a oceňoval rozjitřenou výtvarnost svého studenta Karla Šafáře, kterou se vyjadřoval od prvních kreseb a grafických listů. V té době se Karel Šafář s vědomou pokorou  vracel ve svých pracech k brilantnímu zvládnutí jednotlivých disciplín, aby oprostil démona detailu, myšlenky, podstaty obrazu.  Je to soukromý neviditelný výstup na samý vrchol. Jednotlivé práce jsou tichým svědectvím tohoto zápasu. Nejde o výraz, ten už nikdy neztratí, ale o transformaci do oproštěné reality v moderní výraz, nikoli ve snadných úletech z reálného světa, ve kterém současně se studiem buduje z bývalé hasičské zbrojnice svůj budoucí  Atelier. Jeho závěrečná práce – bibliofilie na téma Karla Hynka Máchy Pouť Krkonošská – byla oceněna  Státní cenou Ministerstva kultury pro začínající illustrátory za rok 1971. Do této doby podniká krátké cesty prakticky po celé Evropě.

Využívá mimořádné příležitosti a odjíždí na roční studijní pobyt do Indie a Nepálu. Tento pobyt je osudový. Kromě hlubokého vztahu k Praze už jeho tvorbu  neopustí zážitky a dotyky originální kultury se silným duchovním vlivem a realizací tvorby v prostředí maharádžů. Vede atelier kresby na Univerzitě v Benaresu, vystavuje, ilustruje a publikuje úspěšnou knihu pro děti a s neuvěřitelnou pílí vytváří kolekci originálních rozměrných kreseb a akvarelů, které jsou po jeho předčasném návratu za pozornosti indické vlády a médií vystaveny na první samostatné výstavě v galerii Československý spisovatel. Cesta si však vybírá krutou daň v podobě další vážné nemoci. Tolikrát zkoušené tělo s duchovně již pevně nabytou filosofií a naprosto pohádkovými zážitky, zanechává otisk v duši Karla Šafáře. Přijímá tak zvláštní tvůrčí fenomén jednoty bolu a bolesti na straně jedné, rozumu, skutečné krásy a vysněné naděje na straně druhé. Je příliš výstřední a moderní na profesi ilustrátora, málo konsenzuální pro směry doby.

Nachází způsob, jak odjet na tříměsíční studijní pobyt do Mongolska. V roce 1976 to je vůbec první tak dlouhý pobyt českého výtvarníka v této krajině. Není čím předčit a doplnit indický čas, ale překvapivě prozáří a definitivně ujasní vesmírný obsah světla, barev a ticha malého chlapce. Završí rozměr dokonalé harmonie ducha, křišťálového světa vod, vátých kopců a divokých rostlin.  Tato cesta je završením jeho studií. Vytváří nový vlastní umělecký styl, kterým vyjadřuje vnitřní bohatství své duše.

Všechny tyto okolnosti ovlivnily nejen jeho tvorbu, ale i různorodost grafických technik, včetně jeho unikátní mnohobarevnosti, či jednobarevnosti. Milovaná grafika je v jeho případě skutečným otiskem duše. Stává se v jeho dlaních živým jevem. Vyjadřuje ji v koncentrovaných knižních značkách, volných listech, bibliofilských tiscích nebo monotypech. Maluje kyselinou. Vytváří  psychologické portréty lidí, které „potkal“. M. Ghándí, S. Freud, F. Kafka, A. Dvořák. Jsou to Dürrerovsky dokončené Rembrandtovy myšlenky světla v živě obsažné zkratce, kde nepřebývá jediná čárka, vryp do desky, navíc popřené anebo zdůrazněné množstvím barvy, předané mokrému papíru v autorských tiscích. Nevykazují ostentativní torza potrhaných tváří našich denních zážitků z rozmačkaných aut a vlaků, jsou zvnitřnělé a zcela normální. V tomto smyslu nejsou moderní, jsou nadčasové.

Běží si odpočinout k tiskům z plochy. Lino, dřevo řez i ryt. A když zavře oči, promýšlí hudbu, kterou pak rozehrává ve tvářích a portrétech. Maluje na dřevěné výplně dveří, plátna, monotypy. Dokončuje malbou dřevěné misky, medailonky, dózy pro motivy zátiší a meditační chvíle. Navrhuje šperky, vytváří sgrafita a fresky. Exotické náměty střídá filosofie a hudebnost Evropy. Rozehrané partie šachové hry vybízejí  k tahům, které nemusí končit snadným vítězstvím. Starý Zákon v jeho grafikách, často na pozadí zlatého města, ukazuje biblické zlaté tele včetně jeho nositelů tak sugestivně, že je člověk důrazně vyzván otevřít knihu knih. Prvotřídní kreslířský, grafický i malířský projev s pevnými kořeny tvoří překvapující kombinaci snových obrazů Prahy, lodí, zahrad, zátiší, kytic, aktů, her, klaunů. Charakteristické pro jeho projev je pevně zdůvodněná  promyšlenost každého detailu, kompozičního záměru, kde nahodilost nemá místo i když vědomí souvislostí přináší lehounce nabídnutá témata lásek, aktů, radostných her. Téma souvislostí zdůrazňuje, aby diváci hledali  a viděli a bývá pozoruhodným obsahem intimních debat nad jeho díly. Pestré oleje ukazují klauny s manuální šikovností, leč neschopné vedle míčku uhlídat objekt svého zájmu: ženu jako věčnou inspiraci svých výstupů. Jinotaj výrazu klauna ukazuje rovnováhu života, balanc, osud, rozhovor, sny, hry.  Vztahy muže a ženy, lásky, zrady a ráje. Tajemství motivů zahrad tkví v kořenech jeho indického stromu a vzpomínek na babiččinu zahradu, které se prolínají celým jeho dílem. Zahrady barevnosti, vyabstrahovaným detailem, abstraktní skutečností a... světlem! To vše zvýrazněné putováním po mongolské krajině, synteticky propojené do evropských rozměrů. Promyšlenost těchto kompozic je naprosto jedinečná. Kulisa jeho tvorby se často mění, ale Praha a historická osudovost jeho obyvatel se cyklicky vrací vždy obohacena časem. Pro myšlenku, lehkost, světlo, které bývá tak silné, že rozmývá tušené detaily skutečného města.

Individualistický umělec Karel Šafář každoročně vystavuje a veřejnosti předvádí svoji tvorbu. Je to nelehké, odpovědné a pro něj zavazující. Návštěvníci galerií si činí nárok na šafářovskou tradici, ale současně si stále vynucují novost a neopakovatelnost časově ověřených námětů. Ať už návštěvník zavítá do galerií, nebo do mistrova tvůrčího světa jeho Atelieru, vždy nachází nezastupitelnou originalitu. Přejme Karlu Šafářovi hodně tvůrčích sil, aby jeho duchovní náboj mohl ideově doplňovat náš současný, tolik názorově nejednotný svět. Je příjemné mít mezi sebou vliv tak moudrého člověka s nesmírně čistou duší.

K.Kropík

POZNÁMKA REDAKTORA K TVORBĚ EXLIBRIS K. Š.
S tvorbou exlibris začíná Karel Šafář krátce poté, co se usadil v Praze. Prvním listem je exlibris s názvem „čínský strážce“ pro lingvistku a sinoložku PHDR. JARMILU KALOUSKOVOU – dnes vzácná sběratelská relikvie. Nejprve se i v této tvorbě intenzivně odrážely čerstvé zkušenosti a dojmy z cest do orientu, náměty buddhistické, hinduistická božstva provedená nejčastěji technikou suché jehly a charakteristickou barevností temné hnědi; barevné tisky se objevují teprve později a postupně převládají. Tématická škála na exlibris sleduje tvorbu malířskou – Praha, poetické a střídmé ženské akty, klauni, portréty a lodě tajemně mizející v barevném oparu. Vlastnoruční tisk barevně vtírané kovové destičky dává autorovi možnost ještě v této fázi vzniku díla drobnými změnami barevnosti grafiku dotvářet a divákovi navrhovat nové interpretace. Za mezník tvorby exlibris lze považovat soubor deseti dřevorytů s názvem „Chraň mou knihu“ z let 1978-9 a pozoruhodnou výstavu v dnes již dávno zrušené komorní síni nakladatelství Československý spisovatel, kde byla exlibris vystavena společně s řadou bibliofilských tisků. Kolem roku 1995 tvorba exlibris KARLA ŠAFÁŘE téměř ustává, aby se mohl plně soustředit na malbu – dominuje obraz. Počet svých knižních značek KAREL ŠAFÁŘ odhaduje na úctyhodné tři stovky listů – sběratelům však absencí záznamů a autorského archivu zanechal obtížný úkol je jednou zdokumentovat a popsat.

M. Humplík